2014 is gonna be a legendary year

Předchozí rok nebyl moc vydařeným rokem v mnoha ohledech, a tak věřím, že ten letošní otevírá pro mou osobu plno nových možností a zážitků.
Čím dál víc mě okolnosti nutí k přemýšlení, že jsme tady na světě jen jednou. Máme jen jeden pokus na to, abychom zažili všechno krásné, ale i špatné; máme jen jeden pokus na to, abychom žili, a já toho chci co nejvíc zažít právě tento rok. Je to poslední rok před maturitou, před vhozením do jiného světa a já si chci sepsat, co potřebuji stihnout - nechci na nic zapomenout.

believe in yourself

Největší problém dnešní generace? Nedostatek sebevědomí.

Všude se neustále dočítáme, že další, nejčastěji náctiletá, slečna spáchala sebevraždu, případně se o ni alespoň pokusila, nebo se fyzicky poškozuje a má psychické problémy, které nelze řešit jinak než za pomoci odborníka. Vše se to automaticky připisuje k pubertě a vzbouřeným hormonům, které pubertu předchází. Kolikrát jste se ovšem dočetli, že takové problémy mají i kluci?
Když na to pohlédnu jako puberťačka, která se nezajímá o černou kroniku, a orientuje se v této problematice jen díky sociálním sítím a sdílnosti svých vrstevníků, musím říct, že na první pohled také vidím jen holky bojující s nepolevujícími depresemi. Nejčastější problém je ten, že se nemají rády; některé se přímo nesnáší. Nelíbí se jim jejich tělo, vlasy, hlas, ... - cítí k sobě nenávist a jsou přímo přesvědčeny o tom, že je nikdo nemůže mít rád jako slečny, které vypadají jako by je vytrhli z přehlídkového mola Victoria's Secret.

To jsou všechno jen holky. Holky, které - mám pocit - mají potřebu s někým rozebírat, jak těžký život vlastně mají. Možná proto nikdo nevidí tu mužskou část utápějící se ve svých psychických problémech. Je to jako by slečny hledaly ujištění, že je někdo má rád i přes jejich nedostatky, a na druhou stranu chlapci se snažili všechno do poslední chvíle udržet v tajemství a uchovat si svou hrdost. To je důvod, proč to nevidíme. Nemluví se o tom.
Když se tedy podíváte za oponu, vidíte, že kluci mají stejné problémy jako většina holek. Bojí se, nevěří si, přijdou si jako něco méněcenného.
Ale proč? Každý v sobě máme něco, co nás dělá speciálním, každý z nás má na sobě něco krásného. Každý je výjimečný svým způsobem.

Když si uvědomím, jak jsem všechny kluky vnímala jako sebejisté, dominantní, bezomylné tvory, kteří mohou mít kohokoliv na koho si ukáží, nevím, jestli se smát nebo brečet. Až po několika letech mi došlo, že to, co jsem vnímala, byla jen chabá přetvářka, za kterou se skrýval vyklepaný kluk s pocitem méněcennosti. A během posledních dnů mi došlo, že jsou holky vnímány stejným způsobem; bohužel.
Proč si všichni hrajeme na něco, co nejsme? Proč se snažíme přetvařovat, hrát si na silné, bezkompromisní jedince bez citů? Dovedete si představit, o kolik by bylo vše jednodušší, kdyby každý věděl, na čem vlastně je? Kdyby věděl, že není jediný, kdo se cítí nejistě a nevěří si? Přestali bychom se před ostatními shazovat, opovrhovat sami sebou; začali bychom si sami sebe vážit.
Myslím, že to je to nejdůležitější. Měli bychom se mít rádi, vážit si sebe, věřit v sebe. Pokud k sobě tento postoj zaujmeme my sami, ostatní ho zaujmou taky.